Sourozenecké hádky: jak je zvládnout bez vítěze a poraženého

Sourozenecké hádky nemusíte rozsuzovat, ale musíte vědět, kdy zasáhnout. Ve dvou případech zasahujte okamžitě: když hrozí zranění a když si jeden ubližuje druhému opakovaně. Ve zbytku situací dětem pomůže, když se naučí domluvit samy s vaší podporou. Jak zvládnout sourozenecké hádky, ukážeme na příběhu dvou dětí, který ilustruje typické chyby i lepší řešení. Příklad je vymyšlený, ale zná ho většina rodin.

Odpoledne, které se zvrtne

Osmiletá Klára staví z kostek hrad, čtyřletý Honza přijde a jednu věž kopne. Klára zařve, Honza se rozpláče a oba běží k mamince. Maminka slyší jen „on začal“ a „ona mě praštila“. Chce spravedlnost, ale vidí jen konec příběhu.

Pokud rodič rychle vynese verdikt, jedno dítě vyhraje a druhé prohraje. Vítěz si zapamatuje, že stačí si stěžovat. Poražený se cítí nespravedlivě souzen a příště bude mlčet nebo se mstít. Hádka se tím nevyřeší, jen odloží.

Lepší je zůstat neutrální pozorovatel. Zeptejte se: „Co se stalo?“ a nechte mluvit obě děti, každé zvlášť. Nepřerušujte a neposuzujte. Děti vidí, že jim naslouchá někdo, kdo nestraní.

Kdy zasáhnout a kdy nechat děti být

Zasáhněte hned, pokud dochází k fyzickému násilí, nadávkám nebo ponižování. Rozdělte děti, uklidněte je a až potom řešte příčinu. Fyzická agrese se netoleruje, i kdyby se zdálo, že jde o hru. Zvláštní pozornost si zaslouží velký rozdíl ve věku nebo síle.

Pokud se děti hádají o hračku a nikdo nikomu neubližuje, počkejte. Dejte jim čas hledat řešení. Často se dohodnou, pokud se nikdo nepřipojí k jedné straně. Pozorujte z blízka a zasáhněte, kdyby se hádka vyhrotila.

Je rozdíl mezi škádlením a šikanou. Škádlení je vzájemné a oba se baví, šikana jednostranná a bolí. Pokud se vám zdá, že jedno dítě je dlouhodobě v roli oběti, mluvte s ním o samotě. Podle potřeby vyhledejte odbornou pomoc.

Bez nálepek a srovnávání

Věty jako „ty jsi vždycky ten zlý“ nebo „ty jsi ta hodná“ se dětem zapíšou. Nálepka se stává rolí, kterou dítě hraje, protože se od něj očekává. Mluvte raději o chování: „Kopnul jsi do věže, a to jí vzalo práci.“ Chování se dá změnit, povahu měnit nelze.

Nesrovnávejte děti mezi sebou. „Podívej se, jak je brácha hodný“ vyvolává žárlivost. Každé dítě potřebuje cítit, že je milované samo za sebe. Najděte si na každého chvíli jen pro něj.

Vyhněte se otázce „kdo to začal“. Málokdy se dá zjistit a děti na ní ztrácejí energii. Ptejte se, co potřebovali a co chtějí příště udělat jinak. Hledání řešení je přínosnější než hledání viníka.

Jak hádku uzavřít

Po uklidnění vyzvěte děti, ať každé řekne, co se stalo a co cítilo. Druhé dítě opakuje, co slyšelo. Tím se učí naslouchat. Poté společně vymyslete, jak situaci příště předejít.

V našem příkladu se Klára a Honza dohodnou, že hrad bude mít „zakázanou zónu“ a Honza dostane vlastní stavebnici. Klára ho navíc může pozvat, aby jí podal kostku. Oba mají vlastní roli. Dohody jsou konkrétní, ne obecné.

Omluva nemá být vynucená. Řekne-li dítě „promiň“ jen proto, že musí, nic se nezmění. Raději nabídněte způsob nápravy: pomoci opravit věž, dát hračku nebo obejmout. Děti ocení, když mohou něco udělat.

Předcházení hádkám

Hádky vznikají snáze, když jsou děti unavené, hladové nebo se nudí. Hlídejte denní režim a zajistěte každému dítěti dostatek pohybu. Doma mějte pár věcí, které patří jen jednomu, a pár společných. Jasná vlastnická pravidla předcházejí sporům.

Nastavte rodinná pravidla společně: neubližujeme, neničíme cizí věci, prosíme o půjčení. Pravidla mají být krátká a vyvěšená na viditelném místě. Chvalte, když je děti dodržují. Pozitivní zpětná vazba funguje silněji než tresty.

Plánujte čas jeden na jednoho. Každé dítě potřebuje cítit, že má rodiče samo pro sebe. Půl hodiny týdně na hru nebo procházku s jedním dítětem stačí. Hádky se tím často zmírní.

Můj tip: Doporučila bych zavést „ochlazovací kout“ pro oba sourozence zvlášť, třeba polštář v pokoji a v obýváku. Když začne hádka, každý se na pět minut uklidní na svém místě a pak se sejdete. Nejde o trest, ale o dovednost, kterou se děti učí pomalu.

Zdroje

• Národní ústav duševního zdraví
• Česká pediatrická společnost ČLS JEP